Tam mě někteří z nich zasvětili do techniky práce s olejovými barvami. V té době jsem pochopitelně jenom kopíroval, protože jsem neměl dostatek invence. Postupně jsem se propracoval k vlastnímu stylu, který se později měnil podle inspirací i podle toho, jak jsem nacházel vlastní cestu. Třídní profesor mi připravil všechny podmínky pro to, abych se mohl přihlásit na akademii. U zkoušek se během okamžiku rozhodlo, že malířem nebudu. Nebyl jsem bohužel z šesti set uchazečů mezi čtyřiceti vyvolenými. Otec mě poslal do internátu učit se řemeslu elektromechanika... 
V té době k nám začala prosakovat hudba ze Západu - od jazzu až po rock´n´roll. Po mutaci jsem zjistil, že mi to docela zpívá, a tak jsem si koupil kytaru a pustil se do muziky. Nejdříve jako tramp a později, když jsem zaujal v soutěži Hledáme nové talenty, jako často angažovaný zpěvák amatér v pražských kavárnách, jazzových klubech a na estrádách po republice. Muzikanti mně pomohli udělat zkoušky na konzervatoř, a tak se můj život opět změnil. To už jsem na malování nemyslel.
Začátkem sedmdesátých let, kdy jsem měl možnost spatřit zajímavé výstavy ve světě a seznámil jsem se se špičkami našeho výtvarného umění, jakými jsou Josef Vyleťal, Jiří Anderle či Ota Janeček, jsem opět zatoužil vrátit se k malování. Čím více jsem zkoušel a nacházel svůj nový styl, tím více jsem tomu propadal. Dopracoval jsem se k pocitu, že malování je pro mě víc než hobby, že je to druhý způsob, jak se můžu vyjádřit, protože všechno nelze říci písní. Přátelé malíři mi vždycky dodali odvahu, když hodnotili mé obrazy jako příběhy, názory, fantazii a invenci. Říkali mi: „Nelituj toho, že nemáš akademické vzdělání, protože nejdůležitější ze všeho je fantazie, kterou tě žádná akademie nenaučí." V mých obrazech je porce vizí, názoru, imprese, idealismu, ale také nějaké zkušenosti s technikou malování. Asi právě proto, že jsem nestudoval malování na akademii, mají v sobě moje obrazy upřímnost, která vytryskla z momentálního pocitu něco zobrazit. Ten pocit mi nedal spát, dokud jsem ho nenamaloval. Není tam rafinovanost akademika, jako amatér se nemusím nikomu přizpůsobovat - ani trendu ani přání galeristy. Nemám zapotřebí své obrazy prodávat, protože mě zatím hudba uživí, a tak jsem „absolutně svobodný milovník malování“. A proto mojí ctižádostí je, abych byl zařazen mezi metafyzické absurdokonkretisty a zalichotilo by mi, kdyby se vyzdvihla moje akcentovaná kritičnost zaměřená na formu batrachomiomachie.